Osobní blog

Na internetu se mi několikrát stalo, že jsem se od lidí dočkal ne zrovna povzbudivé reakce, v některých případech dokonce až nepřátelské. Ne že by to byl nějak častý jev, ale když se objevil, dokázal mírně zaskočit. V podstatě to samé by se dalo říct i o reálném životě. Mám to štěstí, že jsem takových případů musel řešit naprosté minimum.

Jsou chvíle, kdy to člověk má tendence oplácet stejným nebo horším způsobem, dát zkrátka druhému člověku najevo, že si vybral nesprávnou osobu, na kterou vystartoval. Nedávno jsem na internetu položil jednu anketní otázku a od jednoho člověka se mi dostala vyloženě hulvátská reakce, která ke všemu nebyla nijak opodstatněná. Nebyl naprosto žádný důvod reagovat nepřiměřeně, žádná záminka z mojí strany, naprosto vůbec, pouze slušně položená otázka, na kterou dotyčný vůbec nemusel odpovídat. Samozřejmě, že byla možnost mu slušně, leč poněkud tvrdě něco odpovědět, nebo ho rovnou vulgárně poslat kamsi. Chvíli jsem přemýšlel... a nakonec jsem neudělal vůbec nic. Já jsem dělal, jako by to ten člověk vůbec neposlal. Prostě jsem se rozhodl, že nebudu reagovat na provokace. 

Provokace.

To je slovo, které mi vyplulo na mysl, když jsem o podobných situacích přemýšlel více. Začínám mít pocit, že jsou lidé, kteří mají určitou potřebu druhé lidi lidově řečeno stírat. Podupat, pošlapat, ponížit. Projevit určitý způsob nadřazenosti. A mně se vyloženě chce dodat (bohužel) i určitý způsob... ubohosti. Tihle lidé mají nějaký svůj osobní problém, mindrák či jak to nazvat. Mají v sobě cosi nedořešené a projevuje se to tím, že v některých případech nemají zábrany útočit na druhé lidi, především slovně, ale kolikrát i fyzicky. Takový je můj názor. Potřebují mít pocit, že to tomu druhému člověku ,,nandali" a na tom druhém člověku je, jak na to zareaguje. Ne nadarmo se jedna z mých nejoblíbenějších knížek jmenuje To, co Vám dá výhodu, je, jak k tomu přistoupíte. Já v podobných způsobech chování chtě nechtě vidím jistý způsob provokace. Pokud se člověk rozhodne reagovat, nedostane provokatér (neřkuli agresor) přesně to, co chce? Konfrontaci? Možnost pomyslného vítězství? Dostane možnost se na tu reakci chytit a ve svých útocích pokračovat dál a dokonce je ještě násobit. Já jsem před mnoha lety byl náhodný svědek události, kdy po chodníku šel opilec se svým střízlivým kamarádem a přes silnici na druhém chodníku šla skupina tuším jednoho muže a dvou žen. Ty skupinky šly jiným směrem než já, takže jsem celou situaci sledoval poměrně z dálky, přesto však nešlo některé věci nezaregistrovat. Ten opilec začal cosi pokřikovat na skupinku přes silnici. Byly to patrně nějaké nadávky a urážky. Ten muž z té tříčlenné skupinky si to ovšem nenechal líbit a začal pokřikovat na opilce něco v tom smyslu, že mu nikdo nic nedělá. Bylo dobře vidět, jak to opilce ještě víc rozčílilo a začal zlostně pobíhat po chodníku, načež se ho jeho střízlivý kamarád snažil uklidňovat a snažil se uklidňovat i druhou skupinu a celou situaci omlouvat tím, že jeho kamarád je opilý a že neví co dělá a podobné řeči. Dámy z tříčlenné skupiny posměšně poznamenaly, že by ho měl někam uklidit. Tím celá záležitost skončila.

V našem světě bude patrně vždycky někdo, kdo v určitých chvílích bude mít nutkání druhé lidi nějakým způsobem ponižovat, šikanovat je, nebo na ně útočit. Znám případ mladé ženy, která si prošla peklem v podobě vážné nemoci, ze které se nakonec zaplaťpánbůh vyhrabala. Rozhodla se, že se se svým příběhem podělí na sociálních sítích, takže založila blog. Svěřila se mimo jiné s tím, kolik nenávistných zpráv jí přišlo a v jakému smyslu byly podávány. Ten obsah mě naprosto zaskočil. To, co si někteří dovolí napsat vážně nemocnému člověku, který se chce jen uzdravit a svým příběhem inspirovat ostatní, považuji za totální ubohost.

Mezi lidmi se s největší pravděpodobností vždycky najde někdo, jehož myšlenkové schéma bude vůči druhým nastaveno jako útočné, minimálně v některých momentech. Myslím si, že je třeba s tím počítat a být na to připraven. Jaroslav Dušek v rozhovoru s Martinou Kociánovou pro Svobodné Universum uvedl takový krátký příběh. 

,,Znáš to, jak armáda útočila na nějaké domorodce, kteří furt nechtěli bojovat, pak tedy po všech tahanicích povstali – a vyhráli. A poddůstojník říkal generálovi: ,,Prohráli jsme." A on řekl: ,,Ne, už jsme vyhráli. Už jsme je do toho boje vtáhli, už jsme je dostali na naši mentální úroveň."

Ať už vědomě či nevědomě - jsem přesvědčen o tom, že přesně o toto jde provokatérům. Vyvolat konflikt, nějakou třaskavou záležitost. Záleží na nás, jestli se do něj necháme vtáhnout nebo ne.