Osobní blog

Svého času jsem rád sledoval seriál Ordinace v růžové zahradě. Měl jsem tam svoje oblíbence, bavily mě vztahy, dramata i humorné hlášky. Na některé situace si vzpomenu dodnes. Byla tam například scéna, kdy Běla Valšíková, kterou hrála Zlata Adamovská, měla menší úlet s tehdejším ředitelem nemocnice, kterého hrál Jan Kanyza, tyto dvě seriálové postavy se znaly už dřív z minulosti, jestli jsem to správně pochopil. No a pokud si dobře vzpomínám, zahlédl je u toho švagr Valšíkové, kterého hrál Vlastimil Zavřel. No a když se pak sešli v rodinném domě a ona ho pozdravila, on jí jenom s naštvaným obličejem odsekl větou : ,,Se zrádci se nebavím." Je to už dlouho, co jsem ten seriál viděl a dnes už se na něj dávno nedívám, sám se divím, o čem ještě dokážou točit, na TV Nova se už nevysílá, přešel na platformu Voyo, později Oneplay. Nevím, jestli popis těch scén je přesný, ale myslím si, že ten základ takový byl.

No a v posledních letech si občas vzpomenu nejen na tuhle scénku, ale také na úryvek z knížky Zpověď informovaného optimisty.

,,Kdysi jsem při jiné příležitosti řekl: ,S teroristy se nevyjednává, s teroristy se bojuje.' V tomto případě bych použil jenom první polovinu té věty: ,Se zrádci se nevyjednává.' Dokonce bych řekl, že se zrádci se nemluví. Každý člověk má svou osobní informační hygienu a stýká se pouze s lidmi, se kterými se chce stýkat a kterých si určitým způsobem váží, i když jsou to třeba jeho názoroví oponenti." - Miloš Zeman

Jsou lidé, kteří v tomto světě často šlápnou vedle a někteří šlapají vedle opakovaně. Vlivů může být více, ať už je to prostředím, ve kterém člověk vyrůstá, lidé, kteří dotyčného obklopují, zkušenosti, nepříznivé okolnosti a tak dále. No a teď se naskýtá otázka, co dělat v případě, jestliže si z toho někteří lidé udělají návyk a šlapou vedle pravidelně, možná se mi chce říct až chronicky. Málokdo by si takové lidi dobrovolně vybral za kamarády, já však přemýšlím o tom, když nastane situace, že takové lidi nejde jen tak ze života odstřihnout, namátkou mě napadají bývalí partneři, se kterými máme děti nebo společný majetek, nebo obchodní partneři atd. Co všechno si musíme nechat líbit? Jak se lze domlouvat s lidmi, kterým je absolutně ukradené plnění dohod? Ze svých cest mám fantastické zkušenosti, když navštívíte některé podniky, kde si Vás jako hostů skutečně váží, protože tam přijíždíte rádi trávit svůj čas a utrácet peníze, zažil jsem lidi, kteří s radostí a entusiasmem dělají svoji práci a snaží se Vám vyjít vstříc. Jaký to naprostý kontrast oproti jiným lidem a nemusí se chodit nijak zvlášť daleko, stačí si přečíst například Krimi Plzeň. Při troše dobré vůle je možné najít dohodu. Horší to ovšem je na místech, kde ta dobrá vůle chybí a tam je na místě se ptát proč. V ČR jsem poznal skvělé lidi a nesmírně si toho vážím.

Někteří lidé neunáší porážky. Je mi naprosto jasné, že je mnohdy velmi náročné je zvládnout, kupříkladu, když někomu 100% důvěřujete a on Vás zradí, tak taková situace je bezpochyby porážkou, poražení jsme my, kteří jsme naletěli lidem, kteří se vůči nám zachovali jako nevycválaní syčáci. No a tam, kde se porážka neunese, tam mohou být tendence se chovat jako záškodník a mstitel. Vidím to jako tenký led. Nebývá snadné si udržet nadhled a nenechat se unést. Jak to zpíval Daniel Landa?

,,Proti zlu zlem, ale nestat se grázlem."

Je tu riziko sklouznutí na šikmou plochu, riziko toho, že Ti, kteří se vůči nám zachovali nefér a prošlo jim to, nás stáhnou na podobnou úroveň té jejich. Na pochybný způsob uvažování. V mých očích je tohle cesta do záhuby. Je důležité nenechat se zmanipulovat a zachovat si čistou mysl. Šmelinářům a podvodníkům je dost možná jejich pověst lhostejná a stejně tak i jejich způsob života, oni si vždycky dokážou svoje jednání odůvodnit a omluvit, ale proč bychom my měli být stejní jako oni? Mně se vyloženě chce zakřičet - naopak, my bychom dokonce měli být lepší než oni. Ukázat jim, že jde být skutečně úspěšný i jinak. Kdo může mít zájem na tom, uzavírat dohody s nestabilním obchodním partnerem, na kterého není spolehnutí a neplní to, co se dohodne? Kdo s takovým člověkem bude chtít spolupracovat? Když si například projdu internetové diskuse, stačí se podívat na spousty varování před nekalým jednáním, podvody apod. Internet má v tomto ohledu tu výhodu, že si takové věci pamatuje a dá se to dohledat zpětně. Nehledě k tomu, že v dnešní době lze elektronizovat dokumenty i psané na psacích strojích z dřívějších dob atd. Umělá inteligence má už dnes poměrně propracovaný vyhledávač. Vážně ještě někdo spoléhá na to, že se na sítích o nějakém šmelinářském jednání nenajde ani jeden záznam? Lidé často píší svoje zkušenosti právě proto, aby pokud možno ochránili ostatní od průšvihu a jestliže někde o někom nebo o něčem vyjde negativní recenze, je to důvod se zastavit a být ostražitý. Ztracená reputace se už těžko napravuje. Stíny z minulosti zůstanou a někdy mají tendence pronásledovat člověka až do konce života.

Víte, život není zas tak dlouhý a myslím si, že ne každý si zaslouží naší pozornost. Čas má svojí cenu a my si nemusíme nechat všechno líbit, některé věci můžeme odmítnout. Není správné zneužívat toho, kdo z dobré vůle nabízí pomocnou ruku. Jestliže někdo zradí naší důvěru, je zde velké riziko, že to udělá za nějaký čas znovu. Nemyslím si, že bychom v našem úzkém okruhu měli tolerovat lidi, kteří se vůči nám chovají s despektem a obrazně řečeno po nás šlapou. Máme svojí důstojnost. Pokud si člověk něčeho dostatečně neváží, tak pak velmi riskuje, že to nakonec ztratí. Pak už je pozdě na slzy. Někteří lidé nemají v mojí bezprostřední blízkosti naprosto co pohledávat. Nemají na to charakter. Pokud člověka zastihne porážka, záleží už jenom na něm, jestli se z ní dokáže poučit. Zároveň s tím mám takový pocit, že někteří lidé nemají příliš zájem dávat prostor rozvoji a jsou schopni setrvávat ve starých vzorcích chování nebo způsobech myšlení. Pak se může stát, že se cesty jedněch lidí s těmi druhými lidmi rozejdou.

Jsou chvíle, kdy lidé cítí potřebu se postavit sami za sebe (i za druhé) poněkud razantněji. Z amerických hereček mám sympatie například pro Julii Roberts a jeden z mých oblíbených filmů je Erin Brockovich. Hlavní hrdinka je svobodná matka v nelehké finanční i životní situaci a dílem osudu se stane spolupracovnicí v menší právní společnosti a spolu s obyvateli malého města nakonec povedou tažení proti vlivné společnosti, která je zodpovědná za znečištění podzemní vody, za mě osobně skvělý film, velmi doporučuji. V USA existují další podobné případy, díky kterým se ve finále posílily občanská práva. Jen tak mimochodem - toto je jedna z věcí, kterých si na USA nesmírně vážím a vlastně jsem si jí vážil odjakživa. Že je tam minimálně šance, že hlas jednotlivce a obyčejných řadových lidí bude mít svojí váhu, že je šance na fungování právního státu. Nevím, jestli na světě existuje jiný stát, který by se v tomto ohledu snažil více.

Z historie známe celou řadu nejrůznějších povstání, namátkou můžu jmenovat například Spartakovo, nebo Americkou či Francouzskou revoluci. Je to samozřejmě vždy tragédie, když při podobných událostech teče krev a umírají lidé a tyto způsoby změn ve společnosti rozhodně nepodporuji. Chci tím vším říct jen to, že někdy už zkrátka tolerance útlaku končí.

Cítím potřebu minimálně některé věci pojmenovat naprosto pregnantně a pravými jmény. Jestliže někdo něco slíbí a pak svůj slib nesplní, tak je to přinejmenším nespolehlivost. Pokud se takové jednání opakuje, tak je to laxnost, lemplovitost a dotyčný je jen obyčejný tlučhuba. Nesplacená a nevrácená půjčka peněz není nic jiného než zlodějna. Za člověka hovoří v první řadě jeho činy. Oficiální dokumenty s razítkem už mají nějakou váhu.

Vrátím se zpět ke svým oblíbeným knížkám a k těm, kteří chtějí stoupat vzhůru, ale také zároveň k těm, kteří mají skutečnou velikost ve svém jednání. Podání ruky pro mě stále ještě něco znamená.