Poslední rok základní školy
Rok se s rokem sešel a i já nakonec tenkrát v září 2006 nastoupil poslední sezonu na základní škole. Projít osmou třídou nebyla žádná legrace, ale nakonec se to i přes předměty jako chemie nějak povedlo. A tak jsem nastoupil. Navázal jsem skvělá přátelství, z nichž některá přežila dodnes, avšak některá bohužel dopadla naprosto fatálně, až takovým způsobem, že u některých lidí budu rád, pokud je už do konce svého života neuvidím. Inu, stává se. Kluků ve třídě zbylo včetně mě 6. Slečny měly početní převahu, ne, že by mi to vadilo. Byl to zlomový rok. Základní vzdělávání se pomalu chýlilo ke konci a na povrch vyvstávala otázka, kam po základní škole jít dál. Myslím si, že nikdo nechtěl skončit u nekvalifikované práce. Téma přijímaček a výběru střední školy nebo učiliště se nezadržitelně přiblížilo.
Klíčové rozhodnutí bylo zde. Vzpomínám si, že jsme každý dostali na zapůjčení (mám za to, že nechat jsme si to nemohli, ale to už teď nevím jistě) takovou bílou knížku, která připomínala spíš skripta. Byl tam seznam učilišť, středních škol a možná i nějakých poraden. Vybavuju si, že barva textu byla růžová. Listoval jsem tím, byl jsem na Dnech otevřených dveří, ale bohužel mi to nijak výrazně v rozhodování nepomohlo. Čas běžel. Neměl jsem vůbec představu kam jít, naprosto vůbec, jediné, co jsem věděl, že by bylo dobré, zůstat v Plzni, že tady toho na výběr je dost. Volba nakonec padla na VOŠ a SPŠE Plzeň. Rozhodly čtyři faktory. Věděl jsem, že na tu školu míří 3 moji spolužáci a kamarádi. Škola byla pouze o kousek dál než základka, na kterou jsem chodil. Chtěl jsem zkusit střední školu a ne učiliště. Otec tu školu kdysi dávno absolvoval také a dokonce na ní nějakou dobu sám učil, ale to bylo před více než 30 lety, tehdy téměř 20. Prostředí znal a problematice rozuměl. V součtu to v té bezmoci a neschopnosti se rozhodnout co dál bylo asi nejpřijatelnější řešení. Nenatrefil jsem na žádnou školu, která by mě nějakým způsobem nadchla natolik, abych si řekl : ,,Ano, to je ono, tam chci." Přihláška se tedy vyplňovala sem.
Nejsem si jist, jestli byla nebo nebyla možnost se hlásit na víc škol najednou, ale mám dojem, že já se hlásil jenom na tu jednu, nikam jinam jsem přihlášku nedával. Původně se měly dělat přijímačky z češtiny a matematiky, na které škola spustila přípravné kurzy, kam jsme mohli docházet. Vím, že jeden ten kurz vycházel vždycky po tělocviku. Dny a týdny plynuly a nakonec se stalo, že z přijímaček sešlo úplně. Kritéria pro přijetí se změnila tak, že záleželo jenom na prospěchu pokud se nemýlím na konci osmé třídy a pololetí deváté třídy. Tak jsme původně přípravu na přijímačky pojali jako přípravu na první ročník střední školy. V podstatě jsme byli přijatí, což nám zanedlouho přišlo i oficiálním dopisem. Přípravné kurzy jsme dokončili, druhé pololetí už popravdě spíš byla taková rutina řekl bych, samozřejmě, že bylo nutné se učit dál a nějak to důstojně zakončit, ale věděli jsme, že konec se nezadržitelně blíží. Společně s druhou devítkou jsme absolvovali několikadenní výlet v přírodě, spali v chatkách a jedna éra se chýlila k závěru.
A teď bych rád přešel k tomu, proč jsem se rozhodl o tomto období mluvit. Rok deváté třídy přinesl moment, kdy bylo nutné se nějakým zásadním způsobem rozhodnout, ocitl jsem se na křižovatce, která měla nastínit můj další osud. Bylo nutné si vybrat. Tak se také stalo a já nastoupil cestu. Problém byl v tom, že mi intuice po velmi krátké době silně našeptávala, že tato cesta nebude ta nejsprávnější. Myslím si, že čas mi nakonec dal za pravdu. Svůj vnitřní hlas jsem neposlechl a já to zpětně považuji za chybu. V době, kdy píšu tyto řádky, pracuji na pozici, na kterou nepotřebuju ani výuční list, což znamená, že přes různé peripetie jsem nakonec stejně skončil tam, kde jsem dost možná (i když je to samozřejmě spekulace) mohl skončit mnohem dříve. Některým lidem jsem se mohl zcela vyhnout. Teď žiju to, co jsem doopravdy vždycky žít chtěl. Je otázka, jaká by byla moje cesta, kdybych svému vnitřnímu hlasu naslouchal více. Poučení jsem si z toho vzal. Vrátil jsem se na správnou kolej a až na pár naprostých malicherností jsem doopravdy šťastný.
Kladu si otázku, jak bych se rozhodl teď, kdybych byl znovu v deváté třídě a měl si vybrat, na kterou školu půjdu dál. Teď se svými nynějšími zkušenostmi. Popravdě řečeno ani po tolika letech by rozhodování nebylo snadné. Možná bych tolik nelpěl na střední škole a spokojil se s učilištěm. Vybral bych si něco, abych nebyl úplně ,,bez papíru" a pak hledal poctivý způsob, jakým se živit. A buď bych ve volném čase měl motivaci se učit nějaké další nové věci anebo ne. Potřebuju především to, aby to, co dělám, mi dávalo smysl, abych v tom viděl užitečnost.
A co přinesou další roky... to se uvidí...