Cíle a moje pocity z nich
Elán i nadšení jsem vědomě hodně prožíval hlavně od mých 14 let. Začalo to různými akcemi na hřištích, např. fotbal nebo futsal. Bavilo mě domlouvat se s partou a scházet se v hojném počtu, pak rozdělit dvě družstva a zahrát si proti sobě. Byli jsme venku, byli jsme v partě, sportovali a byli šťastní. Bylo to krásné období, kdy nám nic nechybělo, byli jsme puberťáci, kterým ke štěstí stačil míč a sranda. Paráda. Rád vzpomínám.
Plánovat jsem nepřestal dodnes. Ne vždy se vše povedlo tak, jak jsem si představoval, potažmo my, když jsme organizovali akce ve více lidech. Ale když se akce povede, stojí to za to. Plánuji akce jako bowling, hospody, oslavy, sport, ale i budoucnost. Stává se mi, že když cokoli plánuji a nejsem 100% přesvědčen o správnosti nebo šanci na úspěch toho plánu, cítím takovou podivnou ,,prázdnotu". Nedokážu to bohužel přesně popsat. Stav, kdy necítím téměř nic a pokud, tak spíš smítka pochybností, že se to nepovede. Že tento směr není správný. Že to nepřinese to, co bych si doopravdy přál. Intuice. Zas ta intuice. Lže vůbec někdy? Mýlí se? Čert ví...
Všechno je jinak, když mi plán nebo akce začne dávat smysl.
Mám diametrálně jiné pocity. Na počátku je myšlenka. Co kdybych ... ? Chvíli nad tím popřemýšlím a najednou... Ano. Najednou mi všechno začne zapadat, najednou mi všechno začne dávat smysl. K mému plánu se připojují další a další a všechno do sebe začne doslova zapadat jako puzzle. Jeden krok brilantně doplňuje druhý. Dokonalá souhra. Těžko to popsat. To se musí vycítit. Intuice řekne, jestli plán zapadá nebo ne. U mě to tak je. Jen bych se měl svým ,,vnitřním hlasem" víc řídit. Pociťuju radost, která hraničí s euforií. Je to paráda.
Já myslím, že není špatné, když má člověk cíle. Pokud samozřejmě neubližují druhým...