Děkuji za vše, ale asi bude lepší, když odejdete
Včera není dnes. Znám případ dvou přátel, kteří se znali minimálně 30 let a jejichž přátelství skončilo kvůli rozdílným názorům na politiku. Údajně při konverzaci přes internet stačilo pronést jednu větu a bylo po všem. Neznám podrobnosti, ale pokud je to skutečně takhle, tak si kladu otázku, jak silné to přátelství bylo ve skutečnosti. To nemůžou být přáteli lidé s odlišným pohledem na politiku? Čert ví, jak to přesně bylo, ale pokud byl důvod skutečně ,,jen" tento, přijde mi to trochu smutné. Stále zjišťujeme nové informace. Někdy se hodně divíme koho všeho a kolik let považujeme za výborné přátele, partnery atd. Sám bych mohl vyprávět. To prozření a ,,vystřízlivění" občas bývá skutečně kruté. To se pak člověk velmi rychle z těch oblak vrací zpátky na zem, někdy dost drsně. Nevím, jestli jsem se tu na svém blogu už o tom nezmiňoval, možná, že se opakuju, ale mně se v životě několikrát stalo, že jsem poznal pár lidí, nějakou dobu jsme si povídali, psali si, chodili spolu ven, třeba rok nebo dva a po nějaké době komunikace ustávala, ustávala, pak se omezovala na pozdravy, odpovědi typu : ,,jj", ,,nn", ,,nevím" apod. Zájem uvadal a já popravdě řečeno u některých lidí dodneška nepochopil proč vlastně. Nějaké kloudné vysvětlení drtivá většina lidí nepřinesla. Prostě se odmlčela. Nu což. Zřejmě dospěli k závěru, že se začínáme názorově rozcházet, co já vím... Nějakou dobu tomu ovšem nic nenasvědčovalo. Tak nebo onak, mám obavy, že to tehdejší přátelství s některými lidmi nestálo na pevných základech. Kdyby ano, jsem si jist, že by přežilo dodnes. Lidé se mění, sbírají různé zkušenosti, prožívají situace. Ty odhalují naše reakce. I já jsem poznal několik lidí, u kterých jsem si po nějakém čase pomyslel, že bude lepší, když si každý půjdeme svojí cestou. Nicméně mám pocit, že ne všude tomu tak musí skutečně být, někdy stačí jen něco málo pozměnit. Ale doprošovat se někde? Doufat? Ponižovat se? Čekat na zázrak? Tomu všemu já osobně už jsem dalek. Na nějakou věc jsem měl názor (pohled), který byl totožný s Tvým. Pak jsem zjistil nové skutečnosti a svůj názor (po)změnil. Nicméně ty nově zjištěné skutečnosti odmítáš uznat a dál si trváš na svém. Odmítl ses rozvíjet. Anebo si prostě jen myslíš něco jiného. Nic proti. Ale já nemůžu ignorovat novinky, které jsem objevil. Už cítím, že to začíná být jinak. Můj směr se začíná odlišovat od toho Tvého. Co na tom, že se známe X let dlouho. Dokážeš přijmout to, že se měním? Že se na některé věci začínám dívat jinak? Protože pokud ne... Tak co potom dál? Pak bude asi vážně nutné, aby se naše cesty v poklidu rozešly... Vidím, že tahle cesta vede do záhuby. Ty to nevidíš, jsi stále vysmátý, myslíš si, že je všechno v pořádku, nic se nemůže stát. Vymlouvám Ti to. Přesvědčuju, argumentuju, naléhám... Nic nepomáhá.
Nač se hašteřit? Někdy je potřeba udělat změnu. Je důležité umět táhnout za jeden provaz. Pokud začnu mít pocit, že začínáš táhnout na druhou stranu, pak se obávám, že dříve nebo později budeš muset odejít. Je to k hodně velkému zamyšlení. Neříkám, že to rozhodnutí je snadné. Ale on ten pomyslný červíček v hlavě začne hlodat dříve nebo později. Nepůjde ho ignorovat donekonečna. Pokud skutečně začnu mít pocit, že plavu v oceánu a na noze se mi začne uvazovat provaz s nějakým obrovským kamenem, budu dříve nebo později hledat postup, jak ho odříznout a nechat samotný spadnout na dno. Nebo se chci nechat utopit? Já ne.
(nemířím tímhle textem k někomu konkrétnímu, mluvím k fiktivnímu člověku)