Osobní blog

Smrt má občas tendence přijít náhle a nečekaně. Znal jsem osobně lidi, kteří bohužel zemřeli ve velmi mladém věku. Dovede mě zarmoutit úmrtí veřejně známé osobnosti, se kterou jsem se nikdy osobně nesetkal a ani s ní nemluvil. Průměrná délka lidského života je mezi 70-80 lety. Těžce nesu, když se dovídám o úmrtí lidí v letech, kdy mají prakticky celý život před sebou.

Smrt dovede zaskočit. Někdy je těžké až nemožné se otřepat z odchodu někoho blízkého. Stačí zpráva v novinách, která mi připomene, že nikdo z nás neví dne ani hodiny. Nutí mě to se na chvíli zastavit a zamyslet se nad životem a jeho smyslem. Stát se může naprosto cokoli. Jak by dneska někteří lidé asi žili? Měli by rodiny? Kolik úžasných věcí mohli dokázat? Obtížně se bráním smutku při podobných myšlenkách.

Mám trošku tendenci cítit určitý závazek, možná bych to mohl nazvat i potřebou. Nutkání. Řadě lidem nebylo bohužel dopřáno prožít na Zemi desítky let a dělat svět lepším místem. Mám trošku potřebu se o to víc snažit ve svém životě. Zůstalo to na nás všech, kteří zde žijeme tady a teď. Cítím i větší nutkání k pokoře.

Někdy si říkám, jestli některé věci nejsou pomíjivé. V sezóně 2012/2013 jsem chodil do jazykové školy, která měla svoje pobočky ve více městech v ČR, dodneška občas přemýšlím nad tou dobou, nebo také nad tím, že šlo udělat lépe tu prezentaci pro spolužáky, kterou jsme s kamarádem měli za úkol. Nicméně na status studenta už jsem tehdy nárok neměl a ten kurz byl zaplacený, takže zase o tolik naštěstí nešlo. Pětka do žákovské knížky nehrozila. No a teď se zdá, že jediné pobočky této školy, které fungují, jsou umístěné jenom v Praze. Ta ,,moje" pobočka zanikla, cedule je shozená a co se děje s interiéry a prostory, to už ví čert, jestli to chátrá, nebo jestli je tam něco jiného, kdo ví. Necelé dva měsíce jsem pracoval pro jednu firmu. Ta firma fungovala asi 10 let, pak se sloučila s jinou v Praze a z místa, kde působila a kam jsem nějakou dobu docházel i já, je najednou fuč. Logo z fasády je pryč, služební auta jsou pryč a co se s interiéry a prostory, kde měla svoje sídlo, to už ví čert. Jaký má smysl trápit se nepovedeným angažmá ve firmě, která už vlastně ani neexistuje?

Na mnoho starostí všedního života se tváří v tvář smrti anebo závažným zdravotním potížím může začít pohlížet úplně jinak. Jakmile jde o zdraví nebo život, tak jde z mého pohledu prakticky o všechno. Je to rozhodující křižovatka, možná i čas přeuspořádat žebříček hodnot. Není čas na blbosti. Obdivuji všechny, kteří statečně překonávají nepřízeň osudu. Sám nevím, jak bych v mnohých krizových situacích reagoval. Děkuji všem, kteří se o svoje životní příběhy dělí s ostatními. Vzal jsem si z nich mnoho inspirace a budu si ji brát i dál.

Čím jsem starší, tím si víc začínám času vážit a podle toho se snažím jednat. Smrt dovede člověkem otřást, leckoho přinutí se zamyslet. Co na tomto světě chci vlastně zanechat? Jaký odkaz? Chci se zapsat takovým způsobem, nebo bych to chtěl jiným? Jak chci žít? Čas plyne a nečeká.