Když se rozdám, co (kdo) zbyde?
Nejsem vždycky milý a empatický. Jsou chvíle, kdy jediné, co chci, je být izolovaný od světa. Dejte mi všichni pokoj. I na tohle téma jsem psal samostatný článek. Zavřít, zamknout, stáhnout rolety, vypnout zvonek. Velká červeně napsaná cedule s nápisem NEOTRAVOVAT! Ale když to jde, pomáhám, baví mě to. Člověk má své limity. Asi těžko půjde nepřetržitě jeden rok v kuse bez přestávky jíst, běhat nebo nespat. Je potřeba ,,dobíjet baterie." Je potřeba naplnit spíž, dolít benzín, udělat ,,generálku." Nebo taky vydělat promrhané peníze. Prostě někdy je třeba doplnit onu vyprázdněnou ,,nádobu." V mém oblíbeném seriálu Četnické humoresky říká stavitel McGregor docela zajímavou větu : ,,V Americe jsem se naučil jednu věc - že člověk musí myslet v první řadě na sebe." Před 10 lety bych si o tom možná pomyslel, že je to hrozně sobecká myšlenka. Ale ona tak úplně není. Nelze dřít do úmoru. Nepokládám za rozumné svoje vydělané peníze rozdávat, druhé lidi tím možná (opakuji možná) zachránit od ekonomického krachu a sám se do něj poté dostat. Tím se problém pouze přehodil z jednoho člověka na jiného. A lidé samozřejmě nepotřebují jen peníze. Potřebují i služby. Odvést, přivést, poslat, uvařit, vyprat, nakoupit, opravit a tak dále. Denodenní život, to všichni známe. Podpořit, obejmout, pohladit, promluvit, vyřešit, dořešit... Potřebujeme tohle, pak zas tohle, tohle... Nějak to nemá konec, že?
Obávám se, že člověk, který má tendence se pro druhé rozdávat, má tendence kašlat pak na sebe. Na mně nezáleží, hlavně ty abys měl. Ano, ona to na jednu stranu je bohulibá myšlenka, je pěkné, když se druhým lidem pomůže, mně samotného těší ty příznivé reakce lidí, kterým dovedu pomoct. Ale já si nemyslím, že by to nikdy nemělo být na úkor sebe. Druhého vytáhnu z bryndy a sám se do ní dostanu - jaký tohle má smysl? Kdybyste se ocitli najednou sami v divočině, civilizace desítky kilometrů daleko, bez mobilů apod., kdo Vám pomůže? Může prostě nastat situace, kdy dlouho široko daleko nikdo na pomoc nebude. A pak co? Pak je to jenom na Vás, ať chcete, nebo ne. Dnes musím zvládnout tohle, ještě jsem slíbil tohle, potom tohle, pak je ještě domluvené tohle, večer totální únava, spánku málo a druhý den na novo. Jak dlouho tohle lze zvládat? Baterie se musí dobíjet. Věřte mi, že o tom něco málo vím, prošel jsem si tím. Musí se umět říct na některé věci NE. Udřu se do úmoru, druhým možná (možná) pomůžu a sám skončím na kapačkách v nemocnici nebo na psychiatrii? Komu tímhle prospěju? Sobě moc ne.
Není možné jen čerpat. Musí se i dodávat. Když se člověk bude jenom vydávat ze svých sil a nebude je obnovovat, dojdou mu. To může skončit všelijak. Ostatní lidé by měli chápat, když se jim řekne ne. Člověk má právo být unavený, nemusí půjčovat peníze, nemusí být nutně v kontaktu s každým člověkem, může odmítnout pozvánku, může odmítnout slavit svoje narozeniny atd. Podle mého názoru by lidé měli více pozornosti obrátit do sebe. Více řídit svoje životy. Nebát se toho. V životě se může stát cokoli. Skautské heslo zní : ,,Vždy připraven.“ A také se říká, že štěstí přeje připraveným.
Samostatnost a soběstačnost osvobozuje. Je krásné překonat dluhy a užívat si plody práce. Je krásné se uzdravit ze dvou úrazů a znovu stát na svých vlastních nohou. Je krásné, když si člověk dovede řídit svůj život. Moje zkušenost. Ale nepopírám, že s tím souvisí určité malé sobectví. Prostě nekývnu každému na všechno. To mi kdysi dal jeden kolega zlatou radu : ,,Hlavně Honzíku, nenech se využívat.“ A měl setsakramentskou pravdu. K tomu člověk dojde hlavně pod vlivem zkušeností. Nakonec prozře, i když to chvíli trvá. Občas mě s odstupem času naštve, že mi to trvalo tak dlouho. Na druhé straně se pak o to víc ve svém životě snažím o změny. Krásné přísloví říká : ,,Podej prst a máš pryč celou ruku.“
Já bych si dovolil to přísloví malinko doplnit : ,,Podej prst, máš pryč celou ruku, za chvíli to bude půlka těla a co (kdo) potom zbyde?“
EDIT : 27.12.2022