Ve slepé uličce
Zjistil jsem, že jsou momenty, kdy člověk začne tak trochu přešlapovat na místě. Anebo má minimálně takový pocit. Vezmu to podle sebe. Diskoték a koncertů zažitých už celkem dost, několikrát návštěva zahraničí, navštívená různá místa po celé české republice. Pár knih pročtených nebo naposlouchaných, dokumenty či seriály zhlédnuté (některé). Kilometry nachozené v přírodě, hodiny sportování za mnou (ne, že bych se chtěl nějak chlubit, jen říkám fakta). A tak dále. Člověk se tak nějak snaží dohnat to, na co zas tolik nebyl čas v období školy. U mě to tak je. Roky plynuly, ale najednou mám trochu pocit ,,vyhaslé pece." Určité prázdnoty, nemůžu si pomoct. Nebo povrchnosti. Ano, je to všechno dobré, fajn, když člověk má partu, se kterou jde na koncert, na sport nebo do minipivovaru. Je to paráda, vážím si svých skvělých přátel a příznivců. Ale co dál... Užitek... Na mysl mi jde slovo užitek. Nedělám totiž něco, co má trvalejší hodnotu. Jeden v koši zahozený účet od hostinského, kterých se denně udělá tisíce. Ale co ve finále zůstane? Pro mě pěkný zážitek. A dál? Nic. Za pár týdnů se celý proces může zopakovat. Ale jádro problému se tím neřeší. Chodí se okolo. Ten nepříjemný pocit zůstává. A to si nemyslím, že je dobře. To nespraví ani 1000 výletů nebo 1000 navštívených míst za rok. Nebo 1000 sexů. Pořád mi tam bude chybět ten užitek. Větší smysl.
A tak jsem přemýšlel. Co chybí? Co by tak mohlo naplnit tu prázdnotu a nahradit přešlapování na místě. Pak jsem trochu začal vzpomínat. Kdy jsem měl dobrý pocit? Že to má smysl? Že je skutečně vidět užitek? Že z toho lidé něco mají? Že Tě lidé chválí a říkají : ,,Jsi borec. Děkuji Ti. Tohle je paráda, tohle mi moc pomohlo. Zanechal jsi ve mně dojem." Pak jsem se začal dívat kolem sebe. A myšlenky plynuly. Před pár lety mi bývalý kolega z práce vyprávěl a v dobrém vzpomínal o jednom učiteli, který ho kdysi měl na nějaký předmět. Před pár dny mi jedna kamarádka vyprávěla o lékaři, který jí moc pomáhá. Znám lidi, kteří se věnují dobročinnosti a pomáhají lidem, kteří jsou v nouzi. Lidé ke mně začali vzhlížet už v momentech, kdy jsem začal snít o nějakých nelehkých cílech. Uznávali mě, když se něco opravdu povedlo. Celá řada lidí je vděčná, že píšu blog. Dobrý pocit přišel s překonáním určité překážky. A také strachu. Když učitel učí studenty, může je ovlivnit na celý život. Pozitivně. Lékaři zachraňují životy. Pomáhají uzdravit. A lidé jsou jim za to vděční. Jsou však i úskalí. Ne každý má na to vyučovat třídu plnou 30 lidí. Vyžaduje to určitou odvahu a sílu osobnosti. Co teprve třeba u chirurgů nebo porodníků. Pacienti bohužel i umírají. Lidé mohou udělat chybu. Ta někdy může mít fatální následky. Čili se dá říct, že některé profese jsou skutečná výzva a že to není vždy snadné. Ale nestojí ta odměna za to? A nemyslím jen peníze. Myslím například uzdravený pacient. Skvělý student. Postavená budova. Nová a kvalitní silnice. Vyrobený automobil a tak dále. Těch věcí, které nám denně slouží, těch je.
Ale na podnikatele, lékaře, hasiče, architekta, ředitele, učitele a tak dále (to je celá řada profesí nebo funkcí) - k těm je potřeba určitým způsobem dospět. Mít odvahu. Mít znalosti a schopnosti. Mít sebejistotu. Projekt může padnout, firma zkrachovat, pacient nepřežít operaci, politická strana skončit na smetišti dějin. Nákladný film zcela propadnout u diváků. Ale myslím si, že nic z toho nesmí lidi odradit od zakládání nových firem, studia medicíny, přihlašování do výběrových řízení na různé pozice, tvorby nových filmů, zakládání nadací a tak dále. Od odvahy vytvářet nové projekty. Lidé potřebují špičky ve svých oborech. Podnikání čehokoli je riziko. Někdy malé, někdy větší. Ale domnívám se, že bez podnikání je stagnace. Jak by to dopadlo, kdyby pralidé nepodnikali lovecké výpravy?
Znám lidi, kteří se rozhodli založit podpůrnou skupinu na Facebooku, komunitu určitého počtu lidí. Tu skupinu vedou podle svých pravidel, která si určili. Lidé různě přicházejí i odcházejí. Někteří lidé porušují pravidla, chovají se nevhodně a pak se diví, když najednou už členy skupiny nejsou. A ti samí lidé pak hází na zakladatele špínu, často nepravdivé pomluvy. Vedení a řízení skupiny tedy provází jistá úskalí. Je to o lidech. Ale ta pozitiva, ty akce, ta přátelství, která vznikají - ty bohatě převáží všechna ta negativa a špínu. Stojí to za to. Jsem vděčný, že se nevzdali.
Není jednoduché učit ve třídě 30 lidí, operovat člověka, fárat, ani řídit kamion nebo pilotovat dopravní letadlo. Těch činností, které nejsou jednoduché je spousta, omlouvám se, že nevyjmenuju všechny. Ale z dlouhodobého hlediska to stojí za to. Nebo ne?
A k tomu jsem došel. Že bych si měl dávat výzvy. Ne něco co neunesu. Ale láká mě zkusit podílet se na něčem, co bude mít užitek pro širokou veřejnost. Pro lidi. Vyžaduje to odvahu. Ale cítím, že trochu přešlapuju na místě a že něco v tom životě chybí. Počítám s tím, že v takovém případě se nejspíš nevyhnu jisté kontroverzi. Televizní dokument se někomu líbí, někomu méně, někomu vůbec. To samé silniční most, budova, politická strana, sportovní klub, automobil, kniha, fotografie, socha, obraz, způsob vyučování... Způsob života...
Ale zároveň cítím, že je správné se o něco pokusit. O něco, co může pomoct lidem, o něco, z čeho lidé budou mít skutečně užitek. A já ve finále také.