Osobní blog

Každý den činím nějaká rozhodnutí. Když se teď rozhodnu vzít si do ruky propisku a pustit ji, na 99,9% spadne na zem. Díky zemské gravitaci.

Udělal jsem rozhodnutí, že vykonám nějaký čin. Že vezmu do ruky propisku a pustím ji. Čin jsem vykonal a propiska skutečně spadla na zem. A to je důsledek mého činu, ke kterému jsem se rozhodl.

V minulosti jsem udělal spousty rozhodnutí. Zcela otevřeně musím říct, že po tom, jaké důsledky některá ta rozhodnutí ve finále měla, jsem si několikrát ve svém životě řekl : ,,Tohle nejsou rozhodnutí, která chci dělat i v budoucnu."

Jinými slovy jsem udělal něco, za co bych se dnes zrovna nepochválil. Bylo toho více. Já osobně bych to ohodnotil například těmito slovy :

Naprostá hloupost, nedůstojné ponížení, špatný odhad situace, bezmyšlenkovité jednání bez jasného cíle, ztráta sebereflexe, neschopnost vidět a přemýšlet dopředu atd.

Čím začít... Vlastně docela jednoduše... Budu psát postupně o rozhodnutích či událostech, která mě s odstupem času ,,trápí" asi nejpalčivěji. Slovo trápí mám v uvozovkách, protože se snažím žít dneškem a užírat se tím, co kdysi bylo, ale na druhou stranu mi to nedá a o některých věcech bych se rád rozepsal.

Ve svém životě jsem poznal a stále poznávám dost lidí. S některými mám mimořádně dobré vztahy a za to jsem nesmírně vděčný, vážím si toho. S některými lidmi jsem se poznal, byl jsem s nimi nějakou dobu v kontaktu... a po nějakém čase kontakt vyšuměl... Stalo se mi to víckrát. Nějakou dobu probíhala, řekl bych standardní komunikace, ale po nějakém čase se buď odpovědi toho druhého omezily na fráze typu : ,,Jo.", ,,Ne.", ,,Dobrý.", ,,Hm.", ,,Díky", ,,Njn", ,,Ttj", ,,Jj", ,,Nn", ,,Nevim" apod., anebo dotyčný neodpovídal vůbec. Často jsem tomu vůbec nerozuměl a v některých případech tomu nerozumím dodnes. Občas se stalo, že podobná situace vyústila v hádku. Vznikla nerovnováha. Můj zájem o kontakt s druhým člověkem byl mnohem vyšší, než jeho. Signály o tom, že to tak je, jsem rozpoznal ale až později, někdy až o dost později. Když se tak stalo, najednou do sebe všechno začalo zapadat a já pochopil, že to vlastně bylo už dávno jasné. Za ta dlouhá léta jsem dospěl k závěru, že minimálně v některých případech jsem se - z mého pohledu - až nedůstojně ponížil. Usiloval jsem o kontakt s člověkem, který o to zjevně tolik nestál. A proč vlastně?

Podle mě není špatný nápad se čas od času ozvat nějakému starému známému, se kterým člověk nebyl dlouho v kontaktu. Alespoň to člověk zkusí. Jako je ta hláška ve filmu Přelet nad kukaččím hnízdem. Ale vnímám víc než před lety. Pozoruju signály a jestliže dojdu k závěru, že toho dotyčného spíš otravuju, než že ho můj zájem těší, tak jdu brzy od toho. Nemám ve zvyku se doprošovat. Mám dojem, že mi dřív chybělo více hrdosti, minimálně v tomhle punktu.

A když tak nad tím přemýšlím, tak se mi vybavuje další bod, kde podle mě také neškodilo projevit více hrdosti. Partnerské vztahy. Kapitola sama pro sebe. Mám kladný vztah k ženám, líbí se mi, dodávají mi inspiraci i motivaci, věnoval jsem jim samostatný článek. S některými jsem toužil být v partnerském svazku a s některými jsem i skutečně byl. I zde jsem však mohl být mnohem prozíravější. Pokládám za blbost usilovat o vztah se ženou, která si není 100% jistá tím, že ona chce jít do vztahu se mnou, různě přešlapuje, lavíruje apod. Jestliže si jsem jist, že do toho vztahu jít chci a ona si jista není, opět vzniká určitá nerovnováha a z ní můžou - a také často i plynou - různé problémy. Nejsem přesvědčen, že takto může vzniknout kvalitní a úžasný partnerský vztah. Nicméně k tomuhle názoru jsem musel dojít až časem, nemyslel jsem si to od malička. Můj instinkt a určitý smysl pro signály jsem dříve neměl na takové úrovni, jako dnes. Chvíli mi trvalo, než jsem rozpoznal fakta. Dlouho totiž byla určitým způsobem skrytá. Alespoň pro mě. Měl jsem tendence určité situace bagatelizovat a nepřikládat jim dostatečnou váhu. Nenapadlo mě, že slova a činy nemusejí jít ruku v ruce. Dlouho mi stačila jenom slova. Sladké a opojné lichotky. Ano, jistě, je to všechno krásné, když si píšete krásná slovíčka, smajlíky, srdíčka, nebo když přítelkyně pošle fotku jen v podprsence apod. Můj problém byl ten, že jsem nedostatečně dobře vnímal to, co se dělo v realitě. Venku. V běžném světě. Město, obchodní domy, restaurace, parky, bazény apod. Vztahy se nežijí na internetu nebo mobilu. Osobní kontakt je o něčem jiném. Pochopil jsem, že například projev komunikace přes sociální sítě může vyvolat o člověku určitou představu, která se pak může rozejít při komunikaci osobní a naopak.

Dnes bych už nechtěl žít ve vztahu, který mě nenaplňuje. Já vím, nemám děti, to se mi to kecá. Ale i tak. Nemyslím si, že na to mám povahu. Mám podezření, že jsem se místy nechával až nezdravě oblbnout a unikalo mi, co se děje, nebo spíš neděje ve skutečnosti. Dnes bych byl vnímavější a pozornější. Jsou lidé, kteří mi ukázali světlo na konci tunelu. Že to jde dělat jinak, lépe. A to nejenom partnerské vztahy. Za hodně jim vděčím.

Když jsem se tu zmínil o komunikaci přes internet, blesklo mi hlavou období, kdy jsem do jisté míry ztratil kontrolu sám nad sebou. V touze poznat nové lidi jsem trochu ztratil hlavu a až neúměrné množství času jsem trávil u PC místo venku. Svět není omezený na jednu místnost, kde je stůl, počítač, křeslo a připojení k internetu. Ale to jsem zkrátka nějakou dobu nevnímal. Takže co se vlastně dělo... navazoval jsem kontakty a přátelství s lidmi, které jsem osobně neznal. V některých případech jsem se nikdy nedověděl ani jak vypadají. Jen pár z nich jsem poznal osobně. S minimálním množstvím lidí z té doby jsem v kontaktu dodnes. Abych to celé shrnul : nemyslím si, že ten čas, který jsem tenkrát trávil způsobem takovým, jakým jsem ho trávil, byl vynaložen úplně efektivně. Přehnal jsem to. Je to zkušenost, vím. Ale pořád je to určitým způsobem fikce. Internet vytváří určité možnosti. Jedna z nich je ta, že řada věcí, které lidé mají odvahu napsat druhému přes internet, mají menší odvahu říct mu osobně. Nebo osobně udělat. Mám podobné zkušenosti. S někým se bavím, mám dojem, že je všechno v pořádku, setkání proběhlo ok, všechno dobré, pak přijdu domu a když si začneme psát přes internet, tak je všechno jinak. Anebo minimálně něco je jinak. Já nechápu a jenom se divím. Sleduju, jak druhá strana reaguje a jak se projevuje a nesedí to s tím, co bylo třeba jen před hodinou venku při osobním setkání. Občas se dostaví i menší šok a vznikají momenty, které nejdou do hlavy a které kolikrát hodně zamrzí. Člověk je zmatený.

Říká se, že ďábel je ukryt v detailu. Mojí chybou bylo to, že jsem některé detaily přehlížel, nebo jsem si jich prostě nevšiml, nebo jim nepřikládal příliš velký význam. Neříkám, že se mi to nestane i dnes. Ale všechny moje dosavadní zkušenosti mě teda setsakramentsky poučily. Nevidím jediný důvod, proč se dvakrát spálit o stejná kamna.

Ani období školní docházky nebylo bez přešlapů. Myslím si, že cca 14 dní po vstupu na VŠ jsem měl realisticky zhodnotit situaci a buď ihned začít dělat všechno pro to, abych získal VŠ titul, nebo jsem měl jít od toho. Hned. Úvahy o tom, co v životě dělat dál, už měly začít před maturitou. Není mi dodnes příliš jasné, proč jsem v tomhle punktu zaspal. Proč jsem se bezmyšlenkovitě pustil do nějakého projektu bez předem připraveného plánu. Jsem si jist, že jsem promarnil velkou část času i peněz. Získal jsem neocenitelné zkušenosti, ale nešlo postupovat moudřeji?

Cítím však, že mám šanci na určitou nápravu, že jsem si spoustu věcí uvědomil ještě relativně včas. Některé sny jsem si už splnil. Když si detailně rozeberu svoje kroky a jejich následky, tak si myslím, že některé chyby už se nemusí znovu stát.