O chybách a omylech - II.díl
Pochopil jsem např. to, že charakter člověka se v drtivé většině odhalí až v okamžiku, kdy lidově řečeno teče do bot. Nějaká zátěžová situace. Bývávaly z toho nejen pro mě velmi nepříjemná překvapení. Iluze byla podrobena zkoušce a ne vždy obstála. Tim neříkam, že jsem nějaký ideál a že bych já vždy obstál, ale makam na tom.
Ať hodnotí ostatní. Tenhle článek je hlavně o tom, kde si myslím, že jsem udělal chyby. A já moc dobře vím, že jich bylo hodně. Bohužel ale musim vyjádřit i obavy, že zejména proto, že jsem sám sebe dostatečně neposlouchal a dokonce i v momentech, kdy jsem už byl rozhodnutej, že něco udělam, že se nějak rozhodnu, stačilo, aby nějaký mudrlant s prominutim do toho začal ,,vandrovat" a já byl schopnej svoje ,,definitivní" rozhodnutí ještě změnit. No, popravdě, málokdy jsem na tom vydělal. Ale teď asi znovu ,,zatáčím" do KDYBY.
Když jsem byl student, žil jsem v iluzi, že vše přijde samo jako na zlatém podnose. Všim dokážu prolézt a proplout. Nežil jsem v realitě. Neměl jsem takřka vůbec život ve svých vlastních rukách a dost často činil nevědomá rozhodnutí. Jenže intuice mě hlodala vždycky, co si tak pamatuju. Já neposlouchal.
Indicie mě provázely i v soukromém životě. Tam si naopak pamatuju, že přicházely dobře míněné rady, ale já na ně moc nedbal. Tenkrát jsem naopak měl. Ale zase na druhé straně, vše mohlo dopadnout mnohem hůř.
Někde jsem četl citáty ve smyslu, že jenom blbec se spálí dvakrát o stejná kamna a kdo nezná historii, je nucen si ji zopakovat. I proto existuje můj blog.