Od srdce
Jsou okamžiky, kdy svoje pocity a myšlenky nechávám jen tak plynout. Nepopírám, že mi do toho často v uších zní hudba od Hanse Zimmera a i dalších autorů filmové hudby.
V době, kdy píšu tento článek, mám otevřený YouTube kanál a v něm si přehrávám klip Lost But Won z filmu Rivalové (Rush). Pouze sleduji videoklip a myšlenky samy naskakují.
Přemílám nad svými chybami z minulosti a snažím se zjistit, proč k nim došlo. Hlavou mi běží věta jednoho z mých nejlepších přátel : ,,Charakter člověka se pozná až když o něco jde." Zátěžová situace. Problém. Překážka. Během chvíle mi naskakuje další věta, u které nevím, kdo je autorem, ale řekl bych, že je poměrně trefná : ,,Opakování té samé chyby už je hloupost." A rázem další : ,,Kdo nezná historii, je nucen si ji zopakovat."
Uvažuju nad pojmy soucit versus respekt. Uvažuju nad tím, že jsem v mnohých situacích žil v bludech a omylech. Uvažuju nad tím, že platí staré lidové moudro : ,,Nic není tak, jak to vypadá." Vzpomínám i nad rozprávkou v televizním pořadu Co tomu říkáte, pane Werich. Tam Vladimír Škutina debatuje s Janem Werichem na různá témata a v jednom díle sedí kdesi v parku na lavičce a povídají si o bumerangu. Shrnu to do jedné věty : Co lidé vyšlou, to se jim vrací. Nevím, jestli to platí pro všechno doslova, ale když člověk správně hodí bumerangem, obvykle se mu vrátí zpět do jeho rukou. No, on celý ten pořad, který má asi 9 dílů je nesmírně zajímavý. Koneckonců, co od Jana Wericha není, že ano...
Pokládám sám sobě otázky a sám si na ně také odpovídám. Ale současně s tím si kladu i otázku, jestli jsem si až dodnes odpovídal skutečně objektivně a pravdivě. Jestli to ve většině případů spíš nebylo jen takové chlácholení a bagatelizování faktů. No a asi na tom něco bude, protože jak tak vzpomínám, tak si nepamatuju, že bych kdy přemýšlel na takové úrovni jako dnes. Dnes je zkrátka něco jinak. Já vím, že se to říká často a že je to už spíš taková ,,omletá" fráze. Jenže já to skutečně tak cítím. Tady a teď kdy píšu tyto řádky cítím, že přemýšlím skutečně jinak, než jak jsem doposavaď přemýšlel.
Trochu si nadávám. Byly okamžiky, kdy můj úsudek mohl být podstatně objektivnější. Ale zase na druhé straně beru za plus to, že jsem si to uvědomil a uvědomuju. Chápu, jak nesmírně důležité je především nelhat sobě samému. Je-li v životě s něčím nespokojenost, je důležité se ptát proč a hledat příčiny. Ale současně s tím je podle mě důležité právě to, co jsem před chvílí napsal. Pravdivě a objektivně. Možná to bude nepříjemné a řešení se na první pohled líbit nebude, nebo se ho člověk zalekne. Nebo se na první pohled bude zdát obtížné a nezvládnutelné. Zas na druhé straně - když si tohle všechno uvědomíme, nebo např. napíšeme na papír, abychom řešení viděli černé na bílém, nic tím nezkazíme.
To, že dnes uvažuju skutečně trochu jinak dokazuje i fakt, že dnes píšu poněkud delší článek, než je u mě obvyklé. Před tím, než jsem tyto řádky začal sepisovat, jsem si řekl, že prostě začnu psát a nebudu nad tím nijak zvlášť přemýšlet. Nebudu se nijak limitovat. Budu psát svoje myšlenky tak, jak mi běží hlavou a to, co mám na srdci. Cítím touhu a možná i trochu povinnost se svěřit veřejně. Těch událostí, které mě inspirovaly k opětovnému založení blogu bylo víc.
Napadají mě další myšlenky. Ale těm dám prostor ve samostatném příspěvku, protože si to zaslouží. Pokud jste dočetli až sem, patří Vám můj velký dík.
Moc dobře si totiž uvědomuji hodnotu času.
A jen pro zajímavost : Když dokončuji tento článek, na YouTube mi běží klip z filmu Počátek (Inception). A hudba k němu se jmenuje Time (Čas).
Od Hanse Zimmera ...