Osobní blog

9.3.2020

Baví mě čas od času vypnout. Zajít někam za zábavou. Nedávno jsme s pár kolegy vyšli dát si pár drinků, zahrát si kulečník a bowling, bylo to moc prima. Tohle jsou jedny z momentů, kdy mám pocit, že opravdu žiju. Baví mě to. Je lepší spíš neplánovat a dát tomu určitou spontánnost, abych tak řekl. Když se něco plánuje dlouho dopředu, obvykle výsledek nebývá úplně podle představ, aspoň takovou zkušenost já mám. Víceméně. Jako jo, někdy se povede... ale spíš má člověk očekávání, která se ne úplně naplní... Záleží na lidech... Takže víc podobných akcí, jako byla tahle... To bych si moc přál...

Taky jsem nedávno šel pěšky z Přeštic do Plzně. 24 km. Velice prospěšná akce, urovnal jsem si myšlenky v hlavě, zase se trošku překonal, bylo to dobré. Počasí přijatelné, sice zataženo, ale okolo 10°C a bez deště. Šel jsem po turistické trase, prakticky jsem nikoho nepotkal... s výjimkou chatařů, pár vesničanů nebo obyvatel Přeštic... teprve až kousek od Plzně pár běžců... sem tam cyklista... ale jinak skoro nikdo... není na škodu být někdy sám... A jaké myšlenky mě napadaly?

Přemýšlel jsem... je pěkné se bavit... mám to rád a je to pro mě důležité... takový ten stav, kdy je jenom relax a žádný stres... starosti domácí nebo světové... více nebo méně vážné... všechno... všechno na chvíli odpluje pryč... a je jen radost, správná parta... pohoda, nádhera... ale nesmí to stát jenom na tom... je důležité budovat. Něco stálého. Budování rozvíjí. Vytváří něco, co může vydržet roky, někdy i staletí... Bez budování by nebyly nemocnice, školy, bydlení a tak dále... Nic... kdysi jsem od jednoho člověka slyšel, že smyslem života je progres... pokrok, rozvoj, neustrnout na místě... musím mu s odstupem času dát za pravdu... 

Jak jsem šel těch 24 km, míjel jsem různé chatové osady. A mysl pracovala. Začal jsem chápat třeba podnikatele, kteří začali budovat nějakou firmu, nebo třeba ty, kteří si chtějí postavit dům. Nebo elektrárnu. Lokomotivy. Automobily. Ten proces. Ten samotný proces musí být skvělý. On není jednoduchý. Ale o tom to právě je... Zkusit nemožné... Zkusit dokázat něco, co třeba jen tak někdo nedokáže... Cítit ten pocit z nějakého pokroku... S každým překonáním je člověk silnější, odolnější... Má větší rozhled a pochopení... nebo ne? Já to tak vidím... Myslím si to... Tyhle myšlenky se mi honily hlavou... Překonám něco, co je třeba těžké, ale ne nemožné... Mám potom jaký pocit? Není to pocit síly? A pocit menšího strachu? Přehnaný strach dokáže opravdu hodně paralyzovat život, vím o tom své. A to já nemám rád. Já nechci žít v nějakém neopodstatněném strachu...

Přemýšlel jsem dál... střípky se mi skládaly dohromady... já si třeba dodnes pamatuju, jaké pro mě bylo jet poprvé do Německa nebo Rakouska. Prostě paráda. V TV jsem se rád díval na Mise nový domov nebo Superšéfa 24 hodin: Do pekla a zpět. Ze starých domovů a restaurací vznikaly nové, úchvatné, báječné. Neuvěřitelná proměna a krok dopředu. Měl jsem z toho skvělý pocit a to jsem přitom nebyl přímý účastník. Zlepšuje se život, rozšiřují možnosti... Tenhle proces já zbožňuju... Protože mám dojem, že tím se zmenšuje strach ze života a nějaká až přehnaná paralýza. Krok do neznáma... ukáže jak se věci mají... teď, když píšu tyhle řádky, ve svojí mysli začínám vzhlížet k lidem jako Gagarin, bratři Wrightovi, Amundsen,, Edmund Hillary a Šerpa Tenzing Norgay ale například i konstruktéři Concordu nebo stavitelé Empire State Building či Burdž Chalífa... Něco překonali... udělali něco nevšedního... přinesli pokrok? Já myslím, že určitě ano. A z pokroku mám dobrý pocit.

Vidím v něm smysl. Leckteré pokusy něco vytvořit samozřejmě selhaly. Ale i to je pokrok. A já jsem vděčný, že stále ta snaha existuje. Jen ,,projídat" a ,,propíjet" čas... to už prostě pro mě není. Občas si rád někam zajdu, mám to rád, ale nemůže ten můj život stát jenom na tomhle... To nemá budoucnost, to už vidím... Člověk se zamotá do kolečka práce, rodiny, zábavy... každý si může doplnit to svoje... Ale já například mám pár věcí, kterým bych rád rozuměl a pochopil je... pak se totiž mnohem lépe žije... alespoň mně...

12.4.2020

Venku je skvělé počasí, ale začínám mít trochu obavy, aby v létě nešplhaly teploty až ke 40°C. Moc neprší. To nejsou zrovna optimistické vyhlídky. Ale třeba se to změní. Restriktivní opatření zvládám dobře. Mám to štěstí, že můžu chodit do práce, ve volném čase čtu, hraju hry, cvičím... a také přemýšlím, co dál... opouští mě touhy jen tak si prostě ten život užívat, řekněme bez nějakého většího smyslu... přál bych si vytvořit něco skutečně hodnotného, něco, co by mě přežilo... něco, z čeho by lidé měli skutečně užitek, jen nevím, co by to mělo být, kde by to mělo být, jak... jen tak přemýšlím... protože popravdě mi už přestává stačit jen tak si někam vycestovat, utratit tam peníze za památky, restaurace, vyhlídky a pak se vrátit domů, nevím... pociťuju v tom už určitou prázdnotu, není to ono... ano, já rád poznávám nové, ale přece... postrádám prostě trošku hloubku těch svých kroků... díky době, která teď je, tak mám dost času přemýšlet, jestli by nebylo od věci ten svůj život vylepšit... protože cítím určitý pocit ,,vyčpění" ...

18.4.2020

Poslední dobou se mi zdály zajímavé sny, měl bych začít studovat jejich význam, původ a podobné věci. Zjišťuju, že sen mě může na příští den buď pozitivně inspirovat, nebo má tendence mě psychicky rozhodit. Já se jen tak nedám, ale některé noční můry jsou strašné. A hlavně živé. Jako kdyby to byla realita. Takové pocity mívám. Ale někdy si sny nepamatuju vůbec. Jen spím. Asi bych nemohl dělat telefonního operátora nebo něco podobného. Jsem rád, když si můžu dovolit mobil vypnout a hodit ho někam do kouta, abych o něm nevěděl. Jsou hovory, které rád přijmu. Ale - a to, co teď napíšu se asi každému líbit nebude - vyhrazuji si právo některé hovory nepřijímat. Některé jsou pro mě nevyžádané. V práci je to něco jiného. Tam s tím nemám problém. Ale pokud se rozhodnu dát telefon k ledu, chtěl bych Vás poprosit, abyste mi to neměli za zlé. Jsem rád, když se někdy můžu ,,zavřít do izolace." Mám momenty, kdy si nechci povídat a když to někdo narušuje, jsem naštvaný. Velmi. A hlavně nepříjemný a to nechci dělat. A nejsou to jenom telefonní hovory. Jsou to i sociální sítě nebo zvonění na můj zvonek. Prostě někdy nechci být rušen. Sám se to snažím aplikovat vůči ostatním. Doufám, že úspěšně.

24.4.2020

Nežijeme v ideálu. Asi vždycky bude někde nějaký nedostatek. Dějí se chyby. Ale trošku jsem poupravil jeden svůj názor z minulosti. Dřív jsem se spíš přikláněl ke stylu ,,Kdo nic nedělá, nic nezkazí.“ … Postupem času měním svůj postoj… Kdyby nás strach zcela paralyzoval, nemohli bychom dělat prakticky nic… Je potřeba získávat odvahu… Ano, jistě, žádný extrém… Snažit se odvést to nejlepší, ale ne se přehnaně bát… Čas uteče, kdo ví co bude… Máme nějaké sny a ambice… Probouzí se ve mně touha něco vybudovat, něco s trvalejší hodnotou… Je moc pěkné od lidí dostávat pochvaly a uznání… Nechci se jenom ,,projíst“ životem, byť správné akce se správnými lidmi mám rád… Já jenom nechci na konci svého života cítit pocit nějakého zmaru… že mi utekl čas a že ho šlo naplnit lépe… toho se nechci nikdy dočkat.

Cítím, že někdy člověk musí udělat změnu, do které se mu zrovna moc nechce. Je to takový ten pocit, když člověk ví, že to bude těžké, ale že je to zároveň nutné. Něco se stalo těžkou koulí na noze a ta koule musí pryč. I když to odstranění může být těžké i emocionálně. Ale ten pocit té nutnosti to odhodit je silnější. Něco člověka stahuje ke dnu a to něco musí zmizet, aby se člověk nakonec neutopil. Lidi chtějí žít, ne být pod nějakým nevyžádaným stresem. Anebo ne?

Jsem plný elánu a nadšení. Cítím se odhodlaně. Nápady naskakují, jen je otázka co, kdy a jak zrealizovat. Za méně než měsíc mám narozeniny, bude mi 28 let, třicítka klepe na dveře. Nerad bych jednoho dne zjistil, že mi začíná ujíždět vlak. Nechci na konci svého života zjistit, že mě strach paralyzoval utvořit nějaký projekt, po kterém jsem toužil. Promarněný čas je jedna z nejhorších věcí na světě.

25.4.2020

Přemýšlím i nad tím, že když někdo něco vytvoří, že to může někoho jiného inspirovat, aby něco vytvořil sám. Stačí uvidět nějaký seriál, obraz, video na Instagramu nebo rozhovor s někým, zahrát si hru, cokoliv… Fantazie je nekonečná, už uskutečněné zajímavé projekty můžou být pobídkou, aby vznikaly další, nové. Je to úžasné. Tvorba je pěkná věc.

28.4.2020

Mám rád, když si ráno přivstanu a můžu udělat všechny povinnosti, které pro mě nejsou úplně příjemné. Ale když si to ,,odkroutím" hned ráno, pak během dne můžu dělat to, co mě baví. Pro mě je nejlepší postupovat stylem ,,nejdřív práce, pak zábava." Menší komplikací je pro mě to, že když mám volno, tak v drtivé většině se jej snažím využívat k tomu, abych dohnal spánkový deficit. Pro mě je dostatek spánku nesmírně důležitý. Tohle nechci šidit. Mám rád, když přibývají splněné a odškrtnuté úkoly a ne, když se to valí přede mnou a ještě se to nabaluje a nabaluje...

Ne každý je Váš podporovatel a příznivec. Je potřeba to mít na paměti a být obezřetný. Nikdy nevíte co se může přihodit. Bdělost, přátelé, bdělost. Ale o to víc je třeba si vážit těch pravých přátel.

1. - 2.5.2020

Všechno má svůj konec, což si uvědomuji čím dál jasněji. Času není nazbyt, mám sny a cíle, které bych si rád splnil. Některé si už plním, ale jsou další, které na to čekají. Není mi jedno, jak svůj život prožiju a podle toho se rozhoduju. A čím jsem víc starší, tím víc ze mě mizí taková až přehnaná obava nebo strach něco zkoušet. Tváří v tvář času, který nestaví, plyne pořád dál a nebude trvat věčně, ve mně mizí zábrany. Nacházím větší klid. Kdy jindy, než teď? Čekal někdo na světě pandemii koronaviru? Čert ví, co všechno se může stát. Jsou věci, které bych rád dokázal, místa, která bych rád navštívil... Už se nechci něčeho zbytečně bát, mám pocit, že jsem tak strávil až nezdravě hodně času... život utíká... Mám konkrétní akce, na které jsem váhal, jestli jít nebo nejít. Většinou se kvůli nim muselo překonat menší nepohodlí a to mě nakonec odradilo. Teď díky restriktivním opatřením ví čert, kdy a jestli vůbec ještě budou... Měl jsem příležitost navštívit akci, která mě lákala, byl jsem línej a teď ví čert, jestli bude šance na reparát... tohle zamrzí.

12.5.2020

16. května mám narozeniny - 28 let. A já poslední tak 3 roky mám pocit, že čas zrychlil. Dokud jsem byl ve škole, tak jsem ten pocit neměl, ale teď je to jinak. Nějak moc rychle tu jsou narozeniny, pak prázdniny, Vánoce a tak pořád dokola. Letos celý svět ovlivnil koronavirus a donutil celou planetu zpomalit. Čím jsem rok od roku starší, tím víc si uvědomuju hodnotu času a taky si uvědomuju, že ztracený čas nelze získat zpět. Nedávno jsem se ve svém volném čase díval na Instinkty Jaromíra Soukupa, Poštu pro Tebe, nějaká videa na YouTube a taky jsem dočetl knihu Méně mít, více žít. Navíc mám rozečteného Orwella 1984, Dubajku a ještě další knihy. Přicházejí ke mně od lidí určité informace, vnímám jejich zážitky a zkušenosti. Moje pocity se jen potvrzují. Podle mě člověk spíš lituje toho co neudělal, než udělal. Anebo, že něco udělal pozdě. Chci moc cestovat, moc poznávat, mám mnoho snů a cílů a koronavirus některé z nich velmi zbrzdil... takže teď spíš lituju, že ten volný čas, který jsem měl předtím, jsem víc nevyužil ještě víc například pro ono zmíněné cestování, protože teď to bude už přece jen komplikovanější... Zítřek nikdo neslíbil... Život umí být nepředvídatelný... Zjišťuju, že čím jsem starší, tím mě pomalu, ale jistě opouští takový až přehnaný strach z neznámého... právě proto, že si uvědomuju, že nic netrvá věčně... čas se pro mě stává drahou komoditou... a já nepopírám, že knihy na tom mají velký podíl, ale nejsou to jenom ony... 

Ale chtěl bych taktně podotknout, že u některých činů je samozřejmě správně, pokud k nim nikdy nedojde. Nevyzývám k činům, které mají za cíl někoho poškodit, někomu ublížit atd. To tu musím jasně zdůraznit.

Před nějakým časem jsem měl možnost na cca 14 dní odcestovat do Velké Británie. Realizace by byla možná komplikovaná, ale jsem si jist, že by za určitých okolností byla možná a kdyby mi to vyšlo, byla by to naprostá bomba. Samozřejmě, že v člověku je trochu strach z neznámého, ale to je právě to, co už mě s přibývajícím věkem opouští. Ta touha vidět neznámé a nové světy je mnohem silnější. A v tomto případě začínám litovat toho, že jsem tenkrát neudělal víc pro to, aby mi to vyšlo. Měl jsem příležitost a prokoučoval jsem ji. Měl jsem za určitých okolností možnost na 14 dní odcestovat do VB a neudělal jsem to. Teď mě to mrzí. Takže takhle to myslím. Toto je případ, kdy člověk lituje toho, co neudělal, když k tomu měl příležitost, byť možná trošku složitější.

20.5.2020

Já myslím, že není na škodu si dávat velké cíle. Například navštívit opravdu vzdálené nebo obtížněji dostupné destinace. Stojí za to pokoušet výzvy. Překonávat překážky. A začínám mít pocit, že na skutečné změny v životě je potřeba se nebát větších rozhodnutí. Prodat, odstěhovat se, práce v zahraničí, podnikání, výběrové řízení... je toho hodně... někdy prostě člověk dospěje k názoru, že je potřeba něco změnit... že je potřeba vystoupit z kruhu. Pouštím si na YouTube upoutávky Beverly Hills 90210, Griffinovi a A-Team a nečekal bych, jakým entuziasmem mě to naplní. Už se nechci bát plnit si sny.

konec června 2020

Mám pár myšlenek, které bych rád jaksi zvěčnil a uložil do veřejného prostoru, protože si myslím, že je to důležité. Neříkám, že to bude nějaký sourodý zápis, prostě budu psát tak, jak mě to napadne, nebude to žádné umělecké dílo, jestli mi rozumíte...

O tom, že jsem propadnul v minulosti poměrně značně do světa chatů, sociálních sítí, seznamování a všeho možného okolo jsem už nějaké zamyšlení napsal. Život je hlavně venku. O tom se přesvědčuju dnes a denně a plně mi v tom dává za pravdu kniha Den, kdy jsem se naučil žít od Laurenta Gounelle - velmi ji doporučuji. A když už jsem u doporučování knih, měl bych ještě jednu - Pravidla úspěchu od Jacka Canfielda. Je teda pravda, že nejnovější vydání v české verzi má přes 400 stránek, ale za mě osobně to stojí za to. Ale těch knih je celá řada samozřejmě. Nejsou to jen tyhle dvě.

Sociální sítě žijí, nic proti tomu, je určitě dobře, že lidé mezi sebou sdílí různé zkušenosti, něco určitě má přínos, ale faktem je to, že na druhou stranu - můj pocit je takový, že těch dat celkově na internetu je už moc. Leckdo sdílí každý den něco ze svého života, X příspěvků, někdy je to zajímavější více, někdy méně a už je toho kolikrát tolik, že člověk už to nestíhá ani sledovat a může to sklouznout k tendenci víc sledovat životy a aktivity druhých, než žít - skutečně žít svůj vlastní život. Když máte neomezená data na mobilu, to sklouznutí je potom strašně lehké. A za sebe můžu říct, že jsem přece jenom dost času tímto způsobem procamral. Jsou lidé, kteří sdílí každý den něco. Je to opravdu nezbytné? Neprospěl by občas určitý detox od tohoto světa? A neprospěl by občas detox od okolního světa celkově? Je vůbec mozek uzpůsobený na to, aby každý den čerpal takové množství dat? Jsou ta data opravdu prospěšná nám? Opravdu všechna? Není toho všeho nějak moc? Opravdu to tak chceme? Nechceme spíš víc žít, než být diváky? Co se mě osobně týče - já v těhle otázkách začínám mít jasno.

Igor Chaun v jednom videu říkal, že smyslem života je poznání. Souhlasím s ním. Já opravdu nevidím smysl života v tom, že jeden týden strávím v SAE, pak v USA, pak v Indii, Číně, Maroku, zkonzumuju tam tohleto, támhleto, uvidím tohle a tohle, užiju si pěknou dovolenou a... a nic. Uvidím pár států, poznám jiné kultury... ale ve finále? Celá řada otázek zůstane nezodpovězených. Rád cestuji, zbožňuju to, ale upřímně říkám, že už mě nebaví cestovat, pokud to nebude mít nějaký větší smysl, než jen udělat selfie před památkami a projít vyhlášené restaurace. Mám v životě otázky, na které bych rád znal odpověď. Touhle cestou ty odpovědi nezískám. Proto je teď v mém životě čas trošku změnit svoje návyky. Nevím přesně jak, kdy, to všechno vyplyne. Ale musím pár změn udělat, protože pořád mám trošku pocit, že ty opravdu zásadní věci mi unikají. Pořád mám pocit, že čas lze vyplnit lépe.

Tenhle blog a i veškeré moje další příspěvky na internetu nedělám proto, aby u toho lidi ztráceli svůj čas. Chci něco předat. Chci sdílet to, co považuju za důležité, aby sdíleno bylo. Psaní deníku mi moc pomáhá. Baví mě zpětná vazba od lidí. Ale tohle všechno dělám proto, abych pokud možno předal něco užitečného. V záplavě všech těch dat se bohužel nachází i dost balastu, řekl bych. Můj názor. No a já bych k jeho sledování už nerad sklouzával. Snad se bude dařit. Jak už jsem kdysi napsal, nechci promarnit svůj čas...